Monday, 11 November 2019

haiku

a víťa jde na petrův koncert
a já dám interested
a tomáš mi to lajkne
a volám pavlovi

a jonáš pláče.

Sunday, 3 November 2019

prchavý

osud, myslela jsem si, když jsem tě viděla poprvý. podruhý. po třech pivech jsme všichni krásný, přitažlivý a náramně si rozumíme. všechny setkání jsou pak osudový.
no a pak se vidíme znova a jsme nervózní. teda hlavně já. vždycky jsem to já. neurotická, frenetická, nikdy ne apatická, naivní, šíleně naivní. a permanentně zamilovaná.

z nervozity se debilně usmívám a mám před tebou tendenci mlčet. nebo plácat úplně nepodstatný hovadiny, každopádně se ale uzavřít do sebe a tvářit se jak někdo jinej.

ale nemyslím si, že je to jen moje vina.

dám si pár skleniček, jazyk se mi rozváže. ale hlavně se ve mně probudí něco, co jsem v sobě objevila až relativně nedávno.

pak jsem nadšená. v noci mě objímáš, líbáš mě do vlasů a já mám pocit, že ti na mně záleží, že teď už bude všechno dobrý, že už nebudu muset bejt nervózní a plácat, budu upřímná a krásná. těším se na večeře a taky na snídaně. a na kafe ráno.

usínám. šťastná. obklopená lidským teplem. krásná.

ráno se otevřu oči dokořán jako vždycky v sedm a ty trochu chrápeš. bojím se vstát, co když se probudíš a já zrovna budu v koupelně? jak jen to sakra dělaj v těch filmech? a jak jsem to dělala celej život já?
zas jsem nervozní. koukám z okna, na nebe, a představuju si, co ti řeknu, až taky procitneš.

víš, takhle z postele to vypadá, jako bych bydlela v nebi. nic jinýho z tohohle úhlu nevidíš. jen komíny a mraky, jsem uprostřed oblohy a můžu se jí dotknout. lítaj kolem mě ptáci, letadla mi před očima kreslí v blankytu obrazce. vidím jasně úsvit i soumrak. a taky blesky, jako by šlehaly přímo do mě. bojím se bouřky, a bojím se tu být sama, když nějaká přijde. (doufám, že tu budeš i při příští bouřce)

jenže ty se nebudíš, pořád pochrupuješ. šla bych se umýt, ale nechci, aby ses mi pak probíral knížkama, co je mi líto vyhodit, zkoumal suchej list na každý kytce, vojtovo našepsovaný plátno. tak ležím dál a už si vůbec nepřijdu krásná. ani upřímná. jen poslouchám tikání hodin a čekám.

pak se probereš, mrkneš na mě, obejmeš mě. je mi líp.

nervózní small talk mi nikdy nešel, obzvlášť za střízliva, ale ty dokážeš to ticho rozpustit svým šarmem jak cukr v čaji.

vstanem, novej den začal. kafe a první cígo a první debata mýho novýho života, celýho odznova, zalitýho nesmělejma podzimníma slunečníma paprskama a obrovským očekáváním světlých zítřků v temným podzimu.

no a pak už nikdy nic.
protože třeba zase někdy je jen… 
radši nic.

Saturday, 14 September 2019

bezčasí

zapadající slunce mě oslepovalo. ulice byla úplně tichá. horko.
kolik měsíců to už trvá? každej večer ta stejná cesta domů. jen šaty se mění. 
rande s cizím klukem. dvě piva. tak ahoj. a pak varšavská. listy platanů se ani nehnou.
každej večer stejnej. dusno, alkohol, cigára.
nic se nemění, jen ty kluci jako kulisy mý zoufalý stagnace.i když jdu, tak vlastně stojím. přešlapuju.

a hudba v zadělanejch bílejch sluchátkách se střídá.
tři měsíce uběhly a nic se nezměnilo. byly to vůbec tři měsíce? nebo jen jeden strašně dlouhej večer?
sladkáč a piloti a bullerbyn a náplavka a parky a zahrady a ulice.
potloukám se.
z místa na místo, z podniku do podniku, jedna letmá známost střídá druhou.
všichni ti lidi. strašně rychle pomíjej. objevujou se v mým životě a zase se z něj tiše vytrácej.
sedím na zahrádce v tý dusný praze zalitý pivem a zasypaný vajglama. konstantní scéna. a vedle mě se míhaj. jeden za druhým.

a tak jsem šla domů varšavskou. horko. co když to takhle bude už navždycky?
chytla jsem se do nějaký smyčky v časoprostorovym kontinuu a už se z ní nikdy nedostanu a bude věčný léto a věčně se budou střídat jak figurky na orloji, každej večer jeden, nikdy dvakrát, nikdy znova, hlavně, ať to nic neznamená, já vás vlastně nechci znát, já jen nechci bejt sama, schovávám si to za vznešený pohnutky osobního sociologickýho průzkumu, ale přitom moc dobře všichni víme, že prostě hledám společnost, protože samota by mě dovedla k šílenství, přemejšlela bych do zblbnutí, tak radši každej večer opakuju to samý:

a ráda zpívám.
jo, to jsem taky četla, to je skvělý!
ne, neznám, počkej, to si musim napsat, ať to nezapomenu.
jéé, tak jo, tak ještě jedno.
no pěkně se s tebou felí.
a co jsi teda studoval? hustý, to mě vždycky zajímalo.
nojo, já a baráky, kreslim krásu, víš co. 
behání, to je taková moje koncentrovaná procházka po praze, víš?
a radovana znáš?
no vopravdu, tak to bylo.
no ty nájmy, to je strašný.
bojack! na to se podívej.
nojo, tak už teda dobrou.

a na to uvidíme se někdy zase? omylem zapomínám.


a zejtra zas. 
probudit se do podzimu. to by bylo.