Wednesday, 27 February 2013

Doprovod


Mluvila jsem o tom, že si ke všem situacím ze svého života zpětně vybavuji hudbu, jakou jsem u nich poslouchala. Mluvila jsem také už i o svojí další úchylce, totiž literatuře. Jistě vám došlo, že tyto dvě vášně také často a ráda spojuji.
Jestli vás to už napadlo, máte u mě písničku. Ano, dnešní článek promluví o mých oblíbených knížkách a jejich hudebním doprovodu.

Vlastně moc nevím, proč bych k seznamu toho nejlepšího čtiva, co se mi dostalo pod ruku, měla psát nějaká zkratkovitá shrnutí děje (ovšem pokud se bez něj neobejdete, klidně si o něj napište, můžu vám ho dodat). Osobně bych spíše ráda osvětlila, co se mi na té které knize líbí. A doporučila, jak si s ní můžete užít stejnou atmosféru jako já. Takže literatura a její spojení s hudbou.


První kniha, totiž Mistr a Markétka Michaila Bulgakova, má pořadí jasné. Znám k ní totiž dokonce dvě písně, které jsou inspirovány jejím dějem a přímo na ni odkazují. Je to Love and Destroy od Franz Ferdinand (link na youtube) a Sympathy for the Devil od Rolling Stones (link). Není těžké si dohledat texty, každopádně Franz Ferdinand navozují podle mě dokonalou moskevskou atmosféru a hodí se výborně ke čtení, kdežto Stouni spíš trefně shrnuli to, co jsem si z románu odnesla i já. Momentálně u mě vede verze od Rolling Stones, přijde mi skvělá i nehledě na text (a objevila se ve filmu, který vřele doporučuji - C.R.A.Z.Y. - čsfd), ale.. no prostě pokud si chcete poslechnout jen jednu věc z těch, co tu doporučím, určitě by to měla být tahle, nejen proto, jak je důležitá pro rockovou historii. 
P.S.: s b.t. doporučujeme překlad s kocourem Kňourem a žádný jiný!

Začala jsem v Rusku a pro dnešek tam asi i zůstanu. Mým úplně nejvíc nejoblíbenějším románem na světě (infantilní formulaci jsem zvolila zcela naschvál) jsou Bratři Karamazovi Fjodora Michailoviče Dostojevského. Ač bych o spoustě knih mohla říci, že je mám vážně ráda, pro tohle dílo bych našla i silnější slova. Je mi jasné, že to asi není tak úplně čtení pro každého, má to snad patnáct dějových rovin, je to přecpané filosofií, ale přesto nebo možná právě proto jsem dějem hluboce dojatá. Přiznávám, že k Alexejovi chovám platonickou lásku (zčásti i díky Martinu Myšičkovi, který ho ztvárnil v Dejvicích - čsfd) a témata otcovství i náboženství jsem v době, kdy jsem to četla, sama detailně řešila. K téhle knize si vybavuji hlavně jednu píseň další ultraslavné kapely - Yes, the River Knows od The Doors (youtube). Taktéž soundtrack k Zelenkovu filmu od Jana Kaczmarka považuji za velice zdařilý (link).

Dnešní poslední kniha není ruská, ale o Rusku. Doporučil mi ji kamarád J., kterému za to znovu děkuji. Jedná se o román Vrač od Martina Ryšavého. Tolik pábitelství jsem nepoznala snad ani u Hrabala. Dovolím si další velmi infantilní citoslovce - mňam. A co jsem měla ve sluchátkách loni v létě? Jednoznačně Paper Chase! (na youtube zde)


Tolik moje první dávka knih, dnes značně rusofilská. Očekávejte další díly téhle občasné rubriky:)
P.S.: kdo si všiml, že na úvodním obrázku je jack zastrčený do knížky, má u mě malé bezvýznamné plus a ukázku excelujícího Igora Chmely a Ivana Trojana.


2 comments:

  1. ach, s Myšičkou musím souhlasit, pár srdíček k tomu. jdu si tedy počíst.

    ReplyDelete
  2. nedokážu si naprosto představit, že bych poslouchal něco u čtení, nesnesu v podstatě žádný zvuk, např. rozhovor ve vedlejší místnosti už je velmi rušivý element :D

    ReplyDelete