Thursday, 26 September 2013

Living just to keep going.

Going just to be sane.

Je to pár dní, ale přijde mi to jak století. Obecně jsem relativně hrdá. Mám ráda situaci ve svých rukách. Okolnosti se na mně podepisují už i fyzicky. Je mi zle, mám pořád hlad, ale jíst už ani nemůžu. Mám pocit, že život ztratil smysl. Ze všeho, co bych měla dělat, zmizely pocity. Chodím, myslím, mluvím, ale jsem úplně prázdná. Kam se poděla všechna ta láska ke světu, kterou jsem pociťovala před první interakcí s mými tyrany? Najednou mi jde už jen o přežití. Ač jsem si stěžovala, že málo prožívám štěstí, na celkovou apatii si rozhodně stěžovat nemůžu. Záchvaty vzteku se střídají s návaly bezmoci a krystalického smutku. Láska zahřeje, ale jen na chvíli. Stojí sny za trápení? Každodenní rutinní otázka, odpovědí jsem si zatím jistá.


3 comments:

  1. Heh, a to se na tu školu chci dobrovolně hlásit (pokud jsem si správně propojil tyrany a profesory) :D Asi jsem masochista...

    ReplyDelete
  2. ne, jen nevěříš a nevíš, co tě čeká. já pořád doufám, že se to zlomí a ten pojeb nebude tak hroznej, ale spíš mi to přijde čím dál tím horší. určitě bych ti doporučila zvolit jinou fakultu.

    ReplyDelete
  3. nejhorší je, že mě stejně pořád hlodá, že jsem se vymanila. přesně toto umí a přesně toto chtějí. a taky jsem si myslela, že když si udělám černý obrázek o celém spolku, a který teda zdaleka nedošel naplnění, tak to bude pohodinda a přitom to byl pořád jenom zmar, že. ach, jak krásně patetické.

    ReplyDelete