Saturday, 9 November 2013

2

žiju něco tak velkýho, že se mi z toho točí hlava. před sebou vidím nekonečno, plno možností, které se nakonec všechny transformují v jednu jedinou správnou. připadám si malá, trochu jako dítě. bojím se, že mě nikdo nepovede do věčnosti za ručičku. všechno mi připadá tak správný, až se to zdá nemožný. pak z týhle svý rozčarovanosti málem rozbíjím lebky a hraju si na uraženou.
jakto, že na tom nejste všichni stejně? jak se z představy života nezbláznit?
to, že se právě odehrává sedm miliard stejně neskutečnejch a nekonečnejch osudů, se radši snažím abstrahovat, jinak by mi hráblo definitivně.


No comments:

Post a Comment