prchavý

osud, myslela jsem si, když jsem tě viděla poprvý. podruhý. po třech pivech jsme všichni krásný, přitažlivý a náramně si rozumíme. všechny setkání jsou pak osudový.

no a pak se vidíme znova a jsme nervózní. teda hlavně já. vždycky jsem to já. neurotická, frenetická, nikdy ne apatická, naivní, šíleně naivní. a permanentně zamilovaná.

z nervozity se debilně usmívám a mám před tebou tendenci mlčet. nebo plácat úplně nepodstatný hovadiny, každopádně se ale uzavřít do sebe a tvářit se jak někdo jinej.

ale nemyslím si, že je to jen moje vina.

dám si pár skleniček, jazyk se mi rozváže. ale hlavně se ve mně probudí něco, co jsem v sobě objevila až relativně nedávno.

pak jsem nadšená. v noci mě objímáš, líbáš mě do vlasů a já mám pocit, že ti na mně záleží, že teď už bude všechno dobrý, že už nebudu muset bejt nervózní a plácat, budu upřímná a krásná. těším se na večeře a taky na snídaně. a na kafe ráno.

usínám. šťastná. obklopená lidským teplem. krásná.

ráno se otevřu oči dokořán jako vždycky v sedm a ty trochu chrápeš. bojím se vstát, co když se probudíš a já zrovna budu v koupelně? jak jen to sakra dělaj v těch filmech? a jak jsem to dělala celej život já?

zas jsem nervozní. koukám z okna, na nebe, a představuju si, co ti řeknu, až taky procitneš.

víš, takhle z postele to vypadá, jako bych bydlela v nebi. nic jinýho z tohohle úhlu nevidíš. jen komíny a mraky, jsem uprostřed oblohy a můžu se jí dotknout. lítaj kolem mě ptáci, letadla mi před očima kreslí v blankytu obrazce. vidím jasně úsvit i soumrak. a taky blesky, jako by šlehaly přímo do mě. bojím se bouřky, a bojím se tu být sama, když nějaká přijde. (doufám, že tu budeš i při příští bouřce)

jenže ty se nebudíš, pořád pochrupuješ. šla bych se umýt, ale nechci, aby ses mi pak probíral knížkama, co je mi líto vyhodit, zkoumal suchej list na každý kytce, vojtovo našepsovaný plátno. tak ležím dál a už si vůbec nepřijdu krásná. ani upřímná. jen poslouchám tikání hodin a čekám.

pak se probereš, mrkneš na mě, obejmeš mě. je mi líp.

nervózní small talk mi nikdy nešel, obzvlášť za střízliva, ale ty dokážeš to ticho rozpustit svým šarmem jak cukr v čaji.

vstanem, novej den začal. kafe a první cígo a první debata mýho novýho života, celýho odznova, zalitýho nesmělejma podzimníma slunečníma paprskama a obrovským očekáváním světlých zítřků v temným podzimu.

no a pak už nikdy nic.

protože třeba zase někdy je jen… 

radši nic.